Negatosféra dnes a denně

Říkáte si, co to je negatosféra? A všimli jste si někdy, kolik negativ skutečných je kolem nás dnes a denně skutečných a kolik si jich uměle vytváříme sami? Není to škoda? Kde a kdy jsme? Tady a teď.

Jak už jsem psala v minulých příspěvcích, strávila jsem nějaký čas v Thajsku, kde jsem hledala (úspěšně) především vnitřní klid. Návrat do Evropy na mě působil jako dobře mířená rána na solar. Kam zmizeli ti přátelští a usměvaví lidé, které jsem potkávala na ulicích v Thajsku? Kde je radost z maličkostí? Co se to děje? Proč šíříme negativa a šklebení místo úsměvu (ne, nejde o to slavné sluníčkářství, ale o tom prožít život vesele a šťastně a ne nas**ně). Neustále sledujeme drastická videa, nezapomínáme je hojně sdílet, diskutovat o nich a hlavně (!) – pokud je ještě někdo náááhodou neviděl, hned o nich informovat. Ptám se jen – proč?

Dost se šíří nenávist mezi lidmi. Kdo chce, tu pomyslnou hůl si vždycky najde, může jít třeba o náboženské důvody (muslim, křesťan, hinduista…), ale i o jiné. Téměř denně přicházíme do styku s mnoha lidmi, někdy dobrovolně, mnohdy nedobrovolně, ale když už k tomu dojde, prohodíme vždy pár slov. Takové to o všem a o ničem. Jak se má, co dělá, co nového, co v práci, … a novodobě i – co říkáš na situaci ve světě, hrůza, že? Dostává se nám jak pozitivních, ta negativních odpovědí. Nepíšu to ráda, ale já sama se dost setkávám s negativními odpověďmi. Ať už je debata o čemkoli, povětšinou to sklouzne k tomu, jak je všechno špatně, jak jsou špatní sousedé, známí, spolupracovníci, peníze, práce, …

Uvědomujeme si ale, že tyto negativní struktury si vytváříme v našich hlavách my sami? Sledujeme negativní zprávy, několikrát denně si stěžujeme na toto a tamto, když už si nestěžujeme my, tak nám ty problémy hustí do hlav někdo jiný (a povětšinou je podporujeme) atd. atd. Co takhle místo filmů plných vražd, zprávy plných negativ (ano, na konci je pro odlehčení kotě nebo štěně), debatování nad tím špatným, co opravdu změnit nemůžeme, … co takhle místo tohoto udělat něco pro sebe? Zajít si na jógu (mně neskutečně pomohla srovnat se s Evropou, za což patří poděkování mé lektorce Evě Kupčíkové)  a uvědomit si naše „tady a teď“, projít se po venku a využít hladivých paprsků podzimního sluníčka, sejít se s přáteli na dobrou večeři, trávit čas s milovanými lidmi a užívat si ty prchlivé a krásné okamžiky, které jsou doslova jedinečné, protože jsou tady a teď…

Jak odpověděla Edith Piaf na otázku, co by vzkázala mužům – milujte, ženám – milujte a dětem – milujte. Milujte cokoli, milujte svého partnera, milujte svoji rodinu, milujte večerní koupel, svůj oblíbený sport, svůj smích nebo smích ostatních, … A občas se zasmát i sami sobě...

Prosím, ŽIJME TADY A TEĎ. Zkusme se netrápit tím, co nemůžeme změnit, řešme malé problémy bez odkladu a ty velké nechme tzv. „koňovi“.  A hlavně nezapomeňte milovat. Láska radost násobí a smutek dělí.