Posun času, aneb Kdybychom mohli cestovat v čase

V noci na neděli to nastane, tolika lidmi nenáviděný posun času… Sice bude dříve světlo, ale sluníčka už si v tomto ročním období moc neužijeme a zároveň bude dříve tma. Kéž bychom mimo posunu hodinových ručiček dvakrát do roka mohli alespoň občasně cestovat v čase. Do minulosti, budoucnosti…

Přechod na tzv. zimní čas spousta z nás nemá ráda. Sice si trošku přispíme, ale s touto drobnou změnou se velice rychle sžijeme, což se o tmě už třeba v půl čtvrté říct nedá. Nevím, jak vám, ale mně období léta a vůbec letního času uteče vždy neskutečnou rychlostí, ovšem zimní období se táhne nekonečně dlouho.

Jaké by to asi bylo, kdybychom měli možnost cestovat v čase, ať už směrem do minulosti, kde bychom mohli změnit to, čeho litujeme, nebo do budoucnosti, abychom věděli, co nás čeká… Minulost ovlivnila celý náš dosavadní život, a to prakticky každá její vteřina. Určitě každý z nás někdy litoval něčeho, co udělal, nebo neudělal, a chtěl by to napravit. Kdybychom měli tu možnost vrátit se v čase, mohli bychom to napravit, ale otázkou je – byli bychom to ještě stále my? My ve své nynější podobě? Byli bychom vůbec tam, kde jsme teď? Neposunula by nás napravená chyba paradoxně zpět? A hlavně – věděli bychom bez odstupu času, že jsme chybovali?

Kdybych se vrátila do minulosti se svými současnými vědomostmi a zkušenostmi, donutila bych zcela uričtě řešit lékaře dříve svoje zdravotní obtíže, konkrétně rakovinu, o které jsem již psala. V době, kdy byl můj nádor poprvé zřetelný na RTG snímku, měl velikost zhruba hrášku. Díky zanedbání doktora (dnes již doktorky) se situace řešila až při náhodném zjištění o „pár“ let později, kdy z hrášku byl ping-pongový míček. Na druhou stranu - kde bych ale získala sílu, kterou mi právě toto životní období dalo? A že si opravdu stojím za tím, že síla, jež jsem získala, je mnohem důležitější a markantnější než kus lopatky, o kterou jsem přišla, ale nikterak mě toto neomezuje v životě. Kdybych se vyhnula osobám, které mi ublížily, vážila bych si dnes těch, které mám po svém boku a ve své blízkosti? Asi ne. Určitě ne. Není přece dobrých či špatných věcí, ale jen výher nebo zkušeností.  

Za co bych ale oželela klidně pár let života, je možnost setkání se se svými blízkými, kteří už nejsou mezi námi, ale jsou v duhovém světě, kde už je sice nic netrápí, ale věřím, že důvody k úsměvu tam, na druhém břehu, mají. Asi nikdy v životě si nepřestanu vyčítat návštěvu prababičky, kterou jsem už nestihla. Před dvěma lety v neděli jsem se vrátila domů z pracovního pobytu, na další sobotu jsem měla v plánu návštěvu mé milované prababičky. Ta se už ale nekonala, moje milovaná odešla od bolestí a upoutání na lůžko do nebeských výšin v úterý 22. srpna a já už neměla možnost ji vidět, obejmout, dát jí pusu, dovézt jí její oblíbené jídlo, pití, ale hlavně jí říct, jak moc ji mám ráda a za vše jí děkuji… Přesto doufám, že jestliže mě tam shora sleduje (a já věřím, že ano), ví, jak moc mi chybí a že na ni nikdy nezapomenu. A snad je na mě i pyšná. A tak bych mohla pokračovat dále ve výčtu lidí, kteří navždy budou žít už jen v mém srdci a mysli.

Co se týče budoucnosti, asi každého čas od času napadne – jestli já udělám školu, najdu lepší práci, budu mít děti, budu zdravá/zdravý, šťastná/šťastný, co mě čeká a nemine, příp. vědět, čemu a komu se máme vyhnout. Otázkou zůstává, jestli úplně vše chceme vědět. Ano, kdybychom věděli, že nás má opustit někdo blízký, svět postihne nějaká katastrofa (a že současná situace nabírá na obrátkách rychleji, než jsme všichni doufali, a to nejen na jedné frontě), udělali bychom maximum, abychom mohli do poslední chvíle žít naplno a užívat chvil, dní…

Chceme ale vědět třeba datum našeho posledního dne? Nebo v optimističtějším případě, kdybychom věděli, že dokážeme dostudovat, získat práci, udržet si nejlepšího manžela, manželku, vychovat úžasné dítě, nepolevili bychom ve své snaze a nebylo by potom právě díky tomu vše úplně jinak?

Téměř určitě je dobře, že tuto možnost nemáme. Život je krásný hlavně v tom, jak nás dokáže překvapit, jak mile, tak i nemile (jistě všichni známe slova – miluji rozmanitost života, každý den mě dokáže nas**t někdo jiný)… Ať už je to tak či onak, žijme každý den, minutu, vteřinu života tak, jako by to byla naše poslední, to znamená NAPLNO. Obrovsky se radujme z úspěchů a málo se trapme neúspěchy. Žijme tady a teď, protože každá námi prožitá vteřina je jedinečná a už se nikdy nebude opakovat. Nelitujme toho, co jsme udělali, protože ve chvíli, kdy jsme to dělali, jsme to udělat chtěli.

Prostě a jednoduše – CARPE DIEM.

Budu moc ráda, když mi napíšete, do jaké chvíle byste se chtěli vrátit v minulosti, příp. kam byste se chtěli podívat v budoucnosti. Na Vaše názory se těším na http://facebook.com/vaseVeronika

Děkuji za Váš čas věnovaný tomuto článku, pokud se Vám líbí, budu moc ráda, když mi kliknutím zvýšíte karmu. Zároveň děkuji idnes.cz za příležitost psát a Vám všem za vaši přízeň! Moc si Vás všech vážím! :-) ♥

Krásný den přeje

Vaše Veronika