To nejcennější, co můžeme mít

Chvíle strávené ve společnosti dědy, který mě toho tolik, ale tolik naučil, jsou k nezaplacení. Zpráva o jeho hospitalizaci mě dostala tak moc, že můj boj s rakovinou oproti tomu byl čajíček. Moje zdraví mě netrápilo tak moc, jak zdraví mých nejbližších. Bezmoc je to nejhorší, co můžeme zažívat.

Ing. Romana Boháčková

Vypadalo to jako poklidné ráno, kdybych po probuzení neměla na telefonu zmeškané hovory a zprávy. Dědeček je v nemocnici. Prý plicní embolie. Srdce jsem cítila až v krku, žaludek na vodě, oči plné slz. Díky ujištění mého kamaráda, doktora v nemocnici, kde dědeček přebývá, jsem dokázala aspoň částečně fungovat normálně a smát se. Při cestě do školy jsem měla smůlu (nebo štěstí?) na dopravní problémy, takže se plány změnily a vyrazila jsem do nemocnice, abych dědečka viděla. Po cestě jsem mu koupila jeho oblíbeného Dänikena a knížku Nejúžasnější dědeček. Babička stepovala před oddělením už před návštěvními hodinami. Po více než 55 letech manželství je to pro mě v dnešní době vzácné a inspirativní. S dědou jsem strávila krásnou hodinu času, která utekla, jako by to snad byla jen vteřina. Děda se smál, šprýmovali jsme, ale přesto byl smutný. Navzdory tomu jsem se snažila být veselá a dědovi být oporou, protože smích přece léčí, proto ho také zásobuju v SMS vtipy (mimochodem – do nemocnice přijede chlap s těžce popáleným břichem, doktor mu podává dvě viagry. Pacient se ptá: „Pane doktore, to pomůže?“ Doktor odvětí: „Ne, ale aspoň se Vám na to břicho nepřilepí deka.“). Až po příjezdu domů na mě dopadl splín a strašný strach a smutek. Vzpomínky, o kterých jsem snad ani nevěděla, že je mám, se vynořily z úkrytů mozku.

A uvědomila jsem si, že ty nejkrásnější okamžiky jsou ty, co se nedají zaplatit a jejich dokonalost si uvědomíme, až jsou pryč, ne když je prožíváme. Teorii této věty jsem znala dávno, ale tentokrát díky strachu jsem ji naplno pochopila.

Děda u mě vždy plnil funkci ideálního muže, manžela, otce, dědečka, kamaráda. V našem vztahu byl vždy ten, kterého jsem brala více než dědu jako svého otce. Vyrůstala jsem v dvougeneračním domě, kde nahoře bydlí babička a dědeček, s kterými jsem trávila strašně moc času. 

Dnes se mi vybavilo vše, co mě naučil, co mi dal do života, … Jak mi vždycky vštěpoval, že zeměpis musím umět, protože ho velmi baví (promiň, dědečku, ten zeměpis mi nikdy nepůjde tak, jako Tobě), vykládal mi spoustu a spoustu hodin o všech místech, která s babičkou navštívili. Nejednou jsem s nimi byla na dovolené, chvíle, kdy jsme šli třeba na borůvkové knedlíky a prolezli celé Jizerské hory, nezapomenu. Na podzim jsme spolu na zahradě plné jabloní, které děda miluje (proto mu říkáme „Jablíčkový dědeček“), sbírali jablka, hrabali listí, chodili na procházky, trávili veškeré volné chvíle venku. Později jsme spolu dokázali mluvit hodiny a hodiny o válce a vůbec o všem, co děda prožil - vtipné a krásné chvíle. Těžko bych hledala lepšího vypravěče a lepšího muže.

Pořád vidím jeho rozzářené oči, když vejdu do pokoje, když se vidíme, a děda mě pozdraví „Ahoj, děvče moje!“ a strašně moc se těším, až je zase uvidím, až děda bude doma a já budu vědět, že je v pořádku. Děda pro mě vždy byl autoritou, muž, který se svojí ženou, žije více než 55 let, dodnes si pomáhají s babičkou ve všem, co je třeba, od práce v kuchyni, přes společnou keramiku, práce na zahradě, sledování oblíbených pořadů a mnohé jiné. Nikdy nezapomenu na tu čest, kdy jsem dědovi do měsíčníku města, kde žije, psala životopis a přání k 80. narozeninám.

Dědečku, doufám, že budeš brzy doma, pod bedlivým dohledem babičky, i když i teď denně čeká dávno před návštěvami v nemocnici, aby byla s Tebou. Budete společně vařit, chodit na zahrádku, nebo jen tak sedět na balkoně, abyste se kochali krásou lesů, které obklopují váš domeček. Tolikrát jsi mi říkal, že to je ten nejhezčí výhled, jaký jsi kdy viděl, i když jsi zcestoval kus světa.

Znovu toužím být tou malou holčičkou, co sedávala dědovi na klíně, sbírala s ním popadaná jablka a vzhlížela k němu. I když už jsem na sezení na dědově klíně velká, vzhlížet k němu nepřestanu nikdy a pořád to pro mě bude můj jablíčkový dědeček.

Mám Tě neskutečně moc ráda a moc se o Tebe bojím…

Všem čtenářům děkuji za přečtení a za poslání pozitivní energie mému dědovi. Více článků můžete najít i na facebooku – http://facebook.com/vaseveronika