Žila jsem úplně normálním životem, jen možná trošku více naplněném, protože jsem neměla ráda chvíle nudy, musela jsem pořád něco dělat, neuměla odpočívat. Studovala vysokou, chodila na brigádu, žila sama u kamaráda, občas jsem vyrazila s přáteli ven, starala se o dům a o psa. Náhle jsem začínala být unavená, ale připisovala jsem to stěhování, zkouškám, zimě. Až slavný den 3. 2. 2012 byl tím osudovým. Vyhození od zkoušky, psychické i fyzické vyčerpání a zjištění jedné dost šokující skutečnosti, to už bylo na můj organismus moc. Problémy s dýcháním. Bušení srdce. Okamžitý odvoz na pohotovost od babičky. Podezření na zápal plic, RTG ukázal víc. Když mi do týdne potvrdili to, co jsem si myslela, že mě se nikdy týkat nebude, řekli mi: „Musíte být statečná.“ Seděla jsem v autě asi dvě hodiny a jen jsem tupě koukala na volant. Myslím, že pršelo. Přece jsem toho chtěla tolik zvládnout. Berlín. Školu. Mám rodinu. Psa. Plány. Slzy mi tekly ve velkém, ale domů jsem takhle jet nechtěla. Když náhle se něco zlomilo a já věděla, že takhle teda ne. Tuhle nemoc já zvládnu a s ní i všechny svoje plány!!!
Nechci se tu rozepisovat o problémové operaci, při které jsem se podívala až na druhý břeh, o rekonvalescenci, která mě těžce nebavila, a proto jsem se už týden po operaci vydrápala na hřbet koně, abych zjistila, že dolů nějak bez použití ruky, která byla fixována na tělo kvůli odebrání kusu lopatky, neslezu. Tak jsem sjela po zadku. Ale byla jsem šťastná, že jsem na toho koně vlezla.
Začala jsem o životě trošku víc přemýšlet. Kam jsem se to pořád hnala? Proč jsem spěchala a nenechala nic plynout? Proč jsem naopak na jiné věci tak moc tlačila? Začala jsem si víc vážit nemateriálních hodnot, mnohem víc pro mě bylo pohlazení od mámy, než cokoli jiného. Hodně jsem četla, chodila do přírody a přemýšlela. A smála se. Smála jsem se mnohem víc, než kdy předtím. Jsem neskutečně ráda, jak mi někteří profesoři na vysoké vyšli vstříc.
Žiju a užívám si každého dne, který mám možnost prožít, snažím se radovat z maličkostí, žít pozitivně naladěná a podobně smýšlejícími lidmi se obklopuji. Pro většinu lidí jsem byla stále zdravým člověkem, protože jsem nechtěla dát nic najevo. Já vlastně zdravá jsem pořád. Mám šťastnou duši, uznávám, že ne každou chvíli, ale snažím se vše negativní vytěsnit. A šťastná duše je základem pro zdravý život.
Musím říct, že od té doby se směju pořád, vážím si každého dne, protože vím, že zítřek nám opravdu nikdo neslíbil. Neskutečně mě to posílilo. Měla bych litovat, lamentovat, ..., ale já jsem ráda, že jsem si tím prošla. Vše zlé je k něčemu dobré. Od té doby, když si něco koupím, už neodkládám „věci na lepší příležitosti“, co je lepší příležitost než dnešní den a kde máme jistotu, že ta lepší příležitost nastane?
Přemýšlím, jak shrnout, co mi tato nepřítelkyně vzala a dala. Vzala mi pár nocí, kdy jsem koukala do stropu a tajně brečela do polštáře strachem z nejistoty. Tajně proto, aby se rodina a přátelé netrápili víc, než bylo nutné. Vzala mi kus lopatky, ale v ničem mě to neomezuje, vzala mi touhu se za něčím hnát. Dala mi toho ale mnohem víc. Užívat si chvíle s rodinou, přáteli, v přírodě, ... Naučila mě žít naplno a netrápit se tím, co nemůžu změnit. Osud mi tuhle zkoušku přihrál do cesty, abych mnohé pochopila a změnila se. A to se povedlo dokonale.
A jestli mě ještě někdy něco takového potkalo nebo potká? Už vím, co s tím a jak se k tomu postavit. Hlavně myslet pozitivně a ono to půjde.
Všechny články naleznete rovněž na facebook.com/vaseVeronika, těším se na konverzaci k článkům z blog.idnes.cz
Děkuji upřímně za Vaši přízeň a blog.idnes.cz za příležitost psát.