Ona

Porodila mě, dala mi život, zná každý milimetr mého těla, zná každý milimetr mé psychické stránky. Nikdo mě nedokáže tak vytočit, nikdo mě nedokáže tak ocenit, nikdo mě nedokáže tak potěšit. Žena, která v mém srdci a životě bude mít místo pořád, bude vždy ta, kterou budu volat, když mi bude nejhůř, s kterou se budu dělit o vše špatné a s kterou budu násobit to dobré. 

Moje mámaVeronika Boháčková

Zná mě perfektně, už z výrazu tváře pozná, jak se cítím, já z pozdravu poznám, co ji trápí nebo dělá šťastnou. Jsou chvíle, kdy mi neskutečně pije krev, ale chvil, kdy se smějeme, je mnohem, mnohem víc. Miluju ji. Vím, že se jí můžu s čímkoli svěřit. Taky vím, že musím být připravena na její někdy až odpornou upřímnost. Proč někdy nemůže chlácholit místo upřímnosti? Protože ví, že bych to na ní stejně poznala.

                Odmala tu byla, aby mi zalepila rozbitá kolena, lokty nebo pusu. Tu pusu jsem si v životě nabila a nabiju ještě tolikrát, ale vím, že tu pro mě bude a bude mi tou náplastí na duši i těle. Naučila mě chodit, ale svým životem si ve svých botách musím projít sama, ale za ní můžu přijít kdykoli. Naučila mě mluvit, ale kolikrát mi za to mluvení dala pár facek. Naučila mě být čestným a upřímným člověkem, ale sama mi kolikrát moji přílišnou upřímnost vyčítá, i když ví, že ji mám po ní. Je mi vzorem, je mi světlem, které se mnou nejde celý život, ale když ho budu potřebovat, bude tu. Byla tu, když mi bylo nejhůř, stála při mně v těžké nemoci, stojí při mně teď – před státnicemi, i když ty otázky – Jak to jde?, jsou někdy k zbláznění.

                Chvíle, kdy je mezi námi napětí, patří k těm nejhorším v životě, dík bohu, že jsou již pryč a že je dobře. Obě víme, že ještě přijdou, ale snad je ustojíme. A když ne, tak mi dá pár facek jako před dvěma roky, i když ví, že to k ničemu nebude…

                Moc ráda bych jí za všechno poděkovala, ale na projev díků za to vše nestačí pár písmen, několik slov, spousta vět, nebo hodiny vyprávění. Přesto – mami, za vše Ti moc a moc děkuji, promiň, že bys mě občas zabila, ale když to tak budeš cítit, uvědom si, že jsem především po Tobě. Stejně toto děkování nestačí. Čím poděkovat? Snad jen žít šťastně, milovat a být milována, jít si za svým, radovat se z každé chvíle, jak to dělá ona, …. Největším poděkováním za vše jí bude můj úsměv, možná i tento článek, nebo spíš pohled na mě? Nevím, jedno poděkování za tolik let, měsíců, dnů, hodin a vteřin je opravdu jako kapka v moři. 

                K nedělnímu Dni matek Ti přeji každou vteřinu prožitou naplno, všechny chvíle šťastné, lásku, radost ze života, sebe, mě i všeho kolem. Vše zlé ať se Ti vyhýbá. A i když bys mě někdy nejradši vystřelila do vesmíru, pamatuj, že Tě mám ráda a nikdy nikoho tak ráda mít nemůžu, protože Ty jsi mi dala život, šla jsi většinu života vedle mě nebo minimálně o té cestě slyšela. Ty tu pro mě jsi a já pro Tebe vždy budu, i kdybych byla na druhé straně zeměkoule. 

               Vím, že to nestačí jedním slovem, ale i tak - děkuji...