O lidské ochotě a anonymitě

Kdo by to neznal. Po něčem toužíte, něco potřebujete, každou pomoc vítáte a najednou zjišťujete, komu stojíte za pár vteřin času a komu ani za to ne. Bylo to tak vždy? Nebo je to zase nový fenomén doby?

V poslední době mě potkala řada "veselých" věcí. Záhadně napršelo do bytu na místo, kde jsem měla notebook (samozřejmě nezálohuju), takže jsem musela shánět nový noťas. Data ovšem nemám. Naštěstí jsem měla po svém boku oporu, díky které jsem dokázala šest dní jezdění do obchodu zeleného mužíčka přežít ve zdraví a naštěstí mám opravdu dobrého kamaráda, který mi vždy poradí v těchto věcech, protože já (jako správná žena) dám především na design, do třetice na špici je podpora mámy (prostě je budeme potřebovat celý život)... Třikrát reklamovaný notebook, týden času pryč, ... Ale ok, naštěstí už píšu na novém "mazlíkovi" a na nervy drásající období zapomínám. Říkala jsem si, že by to chtělo udělat si nějak radost. 

A hle, našla jsem odkaz na soutěž, kde je možné vyhrát lístky na premiéru muzikálu, který chci vidět, a vlastně celá ta výhra by byla splněným snem... Říkala jsem si, že to snad bude lehké, nechci po svých "přátelích" nic víc než tři kliknutí denně. Oficiálně jsem je obepsala, někteří (děkuju!!!) mi shánějí "lajky", kde se dá, někteří přečetli a ani neodepsali. Já jsem takhle vždycky pomáhala i cizím lidem, protože to beru jako samozřejmost a to nejmenší, co můžeme pro druhé udělat. 

Ona hlavní myšlenka nejsou "lajky", ale ta ochota. To, že někomu stojíte za odepsání, je minimálně smutné. Bohužel jsem ale postupně zjišťovala, že se nejedná jen o toto, ale celkově o snížení ochoty lidí jakkoli pomoct. Máte problém? Ruce nahoru, otočka a úprk. Mají problém oni? Hned jste jim dobří. Kde je ta doba, kdy probíhala sousedská výpomoc? Na vesnicích a mezi staršími lidmi občas ještě funguje, ale mezi mladými? Doby, kdy si lidé přes plot předávali navzájem vypěstované plody, domlouvali se na pomoci se stavbou toho a toho. Dnes žijeme v jakési anonymitě, která nám zjednodušuje život. Lidé v panelácích se kolikrát ani nezdraví, protože se neznají, spolubydlící se jen pozdraví, protože každý chce své soukromí, což je v pořádku. Je ale v pořádku po někom uklízet dům (jde o spolubydlení) a nedočkat se ani poděkování, ale co hůř - druhý den je místnost stejně, ne-li víc zašpiněná? 

Proč jsme se rozhodli žít v anonymitě, odmítat podávat pomocnou ruku? Co nás k tomu vede? Pohodlnost? Teď mě ještě napadá vtipná příhoda, kdy člověku stojíte za to, aby Vám v půl desáté večer napsal, a to zakomplexovaná holčina, které prostě vadí, že na fotkách pod tričkem jsou vidět prsa! Vždyť je to pobuřující a skandální, teď v době, kdy porno najdete na každém rohu, je přece neskutečná drzost mít výstřih. To už ale vzbudíte dostatečnou pozornost, aby Vám člověk, s kterým jste nebyli rok v kontaktu (od doby, kdy on sám potřeboval pomoct), se ozval a řešil s Vámi Vaši pohnutou morálku.

Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem ležela v nemocnici po operaci nádoru, kolik lidí mi napsalo, a kolik lidí dalo ruce pryč, je to docela smutné. A dost se bojím, že to bude horší a horší.

Jediné, co lidi spojuje vždy a zaručeně, je společná nenávist, odpor, nesouhlas. To se potom na demonstracích domluví hned.

Děkuji všem, kteří se mi snaží pomoct a já se snažím pomoct jim. Děkuji, že mi pomáháte na cestě za jedním z mých snů... A stačí k tomu tři kliknutí...

A my, kteří to chceme změnit, udělejme denně třeba jeden jediný sebemenší dobrý skutek....

Veronika Laura

http://facebook.com/vaseVeronika